( od našeho zvláštního zpravodaje Toma Lukeše )
V
pět ráno začaly budíky v mobilech budit závodníky z prvních skupin ,
kolem šesté už byla na nohou celá sportovní hala v Reně. Po osmé jsme
na připravenou gumu natáhli fialové Rode a tuhý Swix VR 45 a 50 a
trefili tím Bingo. Svítilo severské slunce, z amplionů se linul tok
aktivačních norských písní prokládaných zprávami z trati taktéž v
norštině .
Kolem
deváté už bylo na trati pět lajn běžců po sedmi stech hlavách. Další se
spořádaně řadili do startovních polí. Rozleskávačky na podiu pozvolna
toporněly a zdálo se mi, že všechno, i vlajky povlávající na stožárech,
dostává takové podivné trhavé pohyby. "We´ ll rock you" znělo jaksi
ostýchavě. Běžci čekající na start trochu nervózně šoupali lyžemi.
Zmizel jsem doladit formu na ToiToi ....
Po
východu z WC jsem zjistil, že základní otázky které si pokládá lyžař
před maratonem ".. trénoval a namazal jsem dosti ...? " si pokládám už
jen já sám. To co jsem spatřil vypadalo jako evakuace vojsk Alexandra
Velikého. Zhruba deset tisíc lyžařů odcházelo k parkovišti , servismani
házeli bedny vosků do aut a rozleskávačky zdánlivě nedotčeně omazlovaly
místního psíka. Jednotlivé barevné postavy se jevily neurčitě sdružovat
či těkat jakoby tu ani nechtěly být. Houfce pořadatelů řidily dopravu,
kde se ohleduplně vkliňovaly busy odvážející účastníky i neúčastníky
závodu s auty individuálních přijedších. Honza Oberlander nemohl uvěřit
a postával ve startovním koridoru kde zůstalo i několik párů opuštěných
lyží. Ztráta předurčení nepřeje identitě.
Co
se přihodilo? Závod byl poprvé v historii přerušen, zhruba tři tisíce
již závodících běžců poslány po trati zpět a ročník zrušen bez náhrady.
Mladý Nor z první lajny nám vyprávěl jak poryvy větru na náhorní
plošině podobné okolí Knajpy, porážely běžce a místy se šlo v předklonu
stromečkem po rovině. Televize večer ukazovala jak stolky na
občerstvovačce putují krajinou. Ředitel soutěže se prý jel osobně
podívat na tratˇ, poté nechal někde kolem dvacátého km zablokovat stopy
několika skůtry a poslat všechny zpět . Jak to na startu dobrzdili ví
Buh.
Odjíždíme
prosluněnou krajinou busem do cíle v Lillehameru a hlavou nám jde
ledacos. Odpoledne zkoušíme jet z cíle proti směru závodu asi hodinu a
půl a ocitáme se v běžkařském ráji. Míjíme se občas s tvrďáky, jež
nevzali upozornění pořadatelů vážně a závod si střihli. Ptám se
projíždějícího asiata jaké to bylo a v dostávám odpověď že "...words
cant describe it...!"
Slibujeme
si, že přijedeme určitě znovu. Birkebainer není nejznámější, ale zřejmě
nejdrsněší worldloppet v sérii. A my kdys drsní slované. Uvidíme...