Příspěvek od našich stálých příznivců - Dachstein 2007
Autor: Daniel Baran <skola(at)nyc-sport.cz>, Téma: Škola, Vydáno dne: 25. 10. 2007
Tak se sešel rok s rokem a Hmyzáci opět na Dachsteinu.
Ve
středu jsme naházeli naše lyžařské a cyklistické pomůcky do auta a
vyrazili jsme k našim západním sousedům.Cesta probíhala nezvykle v
pohodě,žádné bloudění jako loni a my ve dvě hodiny dorazili k
cíli.Jelikož jsme na místě byli jako první,osedlali jsme naše biky a
jeli na projížďku po Ramsauském okolí.
Večer
se už všichni účastníci zájezdu jseli,byly nám předány informace
ohledně našeho výcviku a my nemohli dospat,abychom už proháněli naše
závoďácké klacky.
Ráno jsme se probudili do sluníčka a po deváté hodině kolona aut vyrazila směr Dachstein.
Ta
nádhera se nedá ani popsat.Počasí opravdu suprové,sluníčko nás hřálo
svými paprsky, a tratě krásně upravené jak na klasiku tak na bruslení.
Výcvik
byl opravdu poctivý,kluci měli s námi asi dost práce a
trpělivosti.Všichni jsme se ale snažili a sbírali rady od našich
instruktorů.S troškou závisti jsme pokukovali po borcích,kteří se bez
jakéhokoli zadýchání kolem nás vždy prohnali jak velká voda.Ale sport
je dřina a obzvlášť v takové nadmořské výšce.Svaly bolí mnohem víc a i
únava byla brzy znát .
Denně jsme lyžovali od rána do dvanácté
hodiny,víc se ani zvládnout nedá .Po dojezdu se každý uklidil na zimru
a oddychoval,aby nabral nové síly a mohl vyrazit na druhý odpolední
trénink,který si každý zvolil podle své chutě a sil ,pokud mu ještě
nějaké zbyly.Takže někdo potrénoval na kolečkáčích,někdo se
proběhl,zaplaval v místním bazénu a my hmyzáci vždy vyráželi na bika.
Každý
si asi dovede představit,náročnost bajkových cest na horách.Připadalo
nám,že neustále stoupáme a stoupáme.Opravdu to bylo chvílema
strašné.Nohy vám šlapou jako setrvačník,dojdou Vám slova,nic nevnímáte
a jen se modlíte,aby už byl konec té strašné cesty.
Z jedné z našich
cest máme opravdu zážitek,na který jen tak nezapomeneme.Berte to i jako
poučení,že na horách je všechno opravdu jinak než dole.Autem jsme se
vydali do nedalekého městečka Filzmos,odkud jsme vyrazili po bikové
cestě do hor. Naplánovali jsme si podle mapy 25- ti kilometrový
okruh,Jelikož naše orientační schopnosti jsou dosti chabé, hned na
začátku trasy jsme jeli opačným směrem,než jsme měli jet.Tudíž jsme se
i točili jinam,ale byly jsme oba přesvědčeni,že jedem správným směrem a
že za dvě hoďky musíme mít okruh zmáklý. Trasa byla opravdu
náročná,kruté dlouhé stoupání,pak zase náročné sjezdy,fakt adrenalin.
Takovým styčným bodem byla hora,která se tyčila nad městečkem a byla ve
tvaru “zubu“.Jak jsme ale cestovali,zub se pomalu,ale jistě od nás
začal vzdalovat a za chvíli jsme ho měli za zády.Ale ani to nenakoplo
naše myšlenkové pochody a my stále jeli “blbě“.Bohužel na rozcestníkách
pro bajky nemáte žádné názvy,jak jsme zvyklí u nás,ale jen šipky s
nápisem Dachstein bike runde.Tak jsme jeli.Ćas pomalu ale jistě
utíkal,ale my byli neustále přesvědčeni,že jedem správně a že se musíme
začít točit zase směrem k “zubu“a taky jo.Za chvíli jsme ho viděli zase
před námi.Docela se nám ulevilo a podle tacháče,jsme měli jet už jen 5
km do cíle.Jaké bylo naše překvapení,když naskočil dvacátý pátý
kilometr a my byli stále v kopcích,a před námi serpentiny vedoucí
nahoru.Ŕekli jsme si,že musíme přejet kopec před námi a spadnem dolů do
Filzmosu.Tak stoupáme dál,už jsme ani nemluvili,pot se z nás řinul ,i
když teplota začala docela klesat k bodu mrazu.Nejhorší je,když vidíte
cestu před sebou,která jakoby končí,těšíte se na konec, po kterém bude
následovat sjezd dolů a ono prd.Zatáčka a zase stoupání.Když se začalo
smrákat a mlha pomalu padala do ůdolí,uznali jsme,že jsme jak se říká v
řiti a musíme okamžitě sjet zpátky dolů na nejbližší parkoviště.Tak
jsme otočili naše stroje a pádili už celí promrzlí v našich pruhovaných
hadříčkách a ve tmě dolů k parkovišti.Na něm zbyly poslední dvě
auta.Celí vyděšení jsme zastavili u skupinky rakušáků a naši lámanou
němčinou jsme se jich ptali na cestu nach Filzmoos.Z jejich odpovědi
jsme pochopili,že jsme asi 30 km od zmiňovaného městečka a že máme jet
za nima za autem,že nás navedou na hlavní štráse a odtamtud že můžem
jet taxíkem.No byl to náročný sjezd dolů,za autem,tma,pekelná zima,ale
my svištěli s vidinou naší záchrany.Dorazili jsme k hlavní silnici a za
tři minuty přijel taxik,naložil nás i koly a odvezl k našemu autu.I
když tento výlet nás stál ve finále 50 eur,což by byla super večeře,my
byli šťastní,že jsme zachráněni.Představa,že kolem půlnoci bloudíme s
koly někde po hřebenech hor byla strašlivá.To jen nemalé odbočení od
hlavního tématu tohoto článku.Ať si ho vezme s srdci každý biker,který
se bude chtít vydat do hor,jako my dva.Bez telefonu,bez teplého
oblečení,prostě jen tak jako na krátký odpolední výlet.
Ale
nic nás neodradilo od dalšího výletu,který už byl celodenní a správně
naplánovaný.Autem jsme se přiblížili k jezeru Grossau a odtamtud se
vydali kolmo do Halstattu.Cesta byla i tentokrát náročná,ale
nádherná.Kus trasy jsme jeli i po známé trase největšího maratonu v
Rakousku-Salzkammergut trophy.Kruté stoupání,táhlé,místama dost
příkré,že jsme radši vysedli ze sedel a tlačili.Ale odměnou nám byly
pak pěkné sjezdy,ve kterých jsme se mohli kochat krásnou neporušenou
krajinou.Našlapali jsme asi 35km s převýšením 1200m.
Týden uběhl jak
voda a my se v úterý vydali na poslední lyžovačku na Dachstein.Vyrazili
jsme dřív,abychom si to řádně vychutnali.Počasí bylo zase
nádherné,sluníčko do nás pralo,že jsme odložili čepičky i vestičky a
jezdili jen v kombinézách.Lyžovačka byla ale krutá,po předešlých dvou
náročných bikových dnech nás tak bolely nohy,že jsme na každém stém
metru zastavovali , těžce oddychovali a vystavovali naše tvářičky
sluníčku.
Shodou okolností zde tento den byly fotografické a
televizní štáby,kteří zdokumentovávaly pobyt slovinského národního týmu
a my nemohli uniknout jejich teleobjektivům.Ve finále nás požádali ať
pozujem spolu se slovinkým nároďákem a po té i s Bulharskýma klukama.
Po
poledni jsme s drásajícím srdcem opouštěli místo našeho týdenního
pobytu netušíc ,že Danovi a Káďovi, v tu dobu jde o život.Tou dobou se
pokoušeli o zdolání Dachsteinu v teniskách.Bohužel,museli se
vrátit,nevylezli.
Teď už máme jen jediné přání,aby u nás bylo móře sněhu,jako předloni a my mohli nazout naše klacky.
Lyžím zdar
Daniela a Jenda Hmyzákovic 