Jilemnická 50 - 2. díl nově založeného seriálu SKI-TOUR 2008, aneb jak se všechno spiklo proti mě

Autor: Marek Pazderský <m.pazdera(at)centrum.cz>, Téma: Zprávy, Vydáno dne: 25. 01. 2008

skitour_logo Jak jsem psal už minule, Jizerská 50 mě tak trochu zdravotně poznamenala. Po třech dnech strávených v posteli (bohužel skoro sám) jsem ve čtvrtek večer vyrazil na krásnou romantickou projížďku do Bedřichova, kde jsem ušel (pač o lyžování tady nemůže být ani řeč) asi 10 km v dešti a raději zalezl do hospody u "Janečků" na svoji oblíbenou griotku. Přesto se mi to tak zalíbilo, že jsem se v pátek ráno přihlásil na Jilemnickou 50.

Specielní dietu ani trénink jsem tentokráte neabsolvoval (alkohol i sex byl povolen), pouze sem se byl ještě v sobotu na hodinku sklouznout s Matym na Bedřichově, abych si zvykl na lyžování v děšti a otestoval mázu. Parafíny jsem použil v tomto pořadí: Swix CH 10 na vymytí, Swix LF 4 jako podklad, Toko LF Molybden aby se to nešpinilo a Swix HF BD 10 aby to zase trochu jelo. Na stoupání vyhrálo tentokráte Toko a jeho oranžový carbon klister podloženy samozřejmě gumou (modrý klister Rode), ikdyž rovnocenou variantou byl mix tří klistrů Rode červený, Rode stříbrný a Start červený také podložený gumou.

Ráno v 5:45 mě měl vzbudit budík. Nemusel, pač jsem už pěkně dlouho díky hustému bubnování dešťových kapek na okno nemohl spát. Jako vždy vločková kaše od maminky k snídani zapitá borůvkovou polívkou a v 6:30 již venku marně vyhlížím kamaráda Fandu Landu, ze kterého se již druhým rokem snažíme udělat lyžaře. Nakonec dorazil i s dalším kamarádem Alešem a tak jsme mohli cestou na Benecko v husté mlze a dešti spokojeně rozebírat taktiku na závod. Po prezentaci se k naší výpravě připojil ještě Plizi s Klapčou. Zkušeně jsme otestovali mázu, rozjeli se, namazali si mezi gulášem a pívečkem (pač jinde se nedalo před stále hustším a hustším deštěm schovat) a vyrazili na start, teda všichni kromě mě.

Já měl jako vždy spoustu keců a taky spoustu času, takže najednou z ničeho nic z ampliónu slyším: "Marek Pazderský z Nyč sportu na start, urychleně na start, je posledním na koho se čeká!!!" Čapnul sem tedy lyže, hůlky, rychle si připnul bidón s pitím a doběhl do prostoru cíle, kde už všichni stáli seřazení ve stopách a připravení k odstartování. Bylo mi to sice trochu žinantní, ale prodral jsem se za hlasitých poznámek o machrování a vychcanosti s lyžema v ruce skrze husté startovní pole až dopředu. Pořadatelé byli moc hodní (děkuju), nechali mě ještě lyže nazout, ikdyž už se mělo dávno startovat, a pak začli odpočítávat. Připravte se, pozor a najednou někdo zezadu zařval start, takže nás pár nahecovaných vyrazilo vpřed. Hned jsme sportovně zastavili a začali couvat, jenže mezi tím zařval start i hlavní pořadatel, takže z toho vznikla na chvíli pěkná mela. Odpuste mi prosím ten výraz, ale co k tomu více dodat, než že Véna Hornych je fakt ču.ák. Dále zejména na jeho adresu čtěte zde: http://www.skolabezky.cz/ibezky/view.php?cisloclanku=2008010002 .

jil50_2008_mara_start

Díky silné soupaži se mi i přes ten nepodařený start povedlo dostat na druhé místo za Pliziho, abych si v poklidu kontroloval pořadí. Taktiku sem zvolil tak, že nechám ty první jet, v klidu se za nima povezu, prohlídnu si trať a když zbudou síly, tak v druhém okruhu zaútočím. Po vyjetí prvního kopce jsem si chtěl utáhnout bidón, neboť se mi posouval po zádech jak nádražní vlečka. Bohužel se mi ho místo přitažení povedlo jen celý rozepnout, takže mi spadl na zem. Ještě v klidu jsem zastavil, vrátil se, sebral ho ze země a pokusil se ho znovu připnout. Po té, co bidón potřetí padal na zem, nešlo zachovat klid ani přemýšlet. Na čtvrtý pokus se to už naštěstí podařilo. Rozpálen zuřivostí nad svojí debilitou jsem se jal mimo stopu prokousávat skrze husté startovní pole opět dopředu.

Díky absolutně nejrychlejším lyžím ze všech to byla otázka jen jednoho kilometru. A jak si tak postupně všechny předjíždím, tak najednou z ničeho nic koukám nevěřícně kolem sebe. Nejen že už nemám koho předjíždět, ale ani mě nemá kdo předjíždět. Nejdříve mě napadlo, že jedu špatnou cestou, ale po chvíli za mnou přijel Radek Meier a říkal, že jsme jim ujeli. Na to, že jsem chtěl jet v klidu, celkem dobrý. Tak jsme jeli dál. Po chvíli se k nám připojili ještě další dva uprchlíci, díky čemuž jsme vytvořili velmi silnou čtveřici, která se ostatním stále pomalu a jistě vzdalovala. V nejdelším stoupání prvního okruhu Radek odpadl pro bolesti zad, takže jsme byli už jen tři. Pravda, taky mi trochu cukli, ale díky skvělým lyžím sem se na ně znova zase dotáhl. Do druhého okruhu jsme najížděli s náskokem dvou minut. Asi do půlky sem vydržel, pak sem nechal ty závodní chrty jet a soustředil všechny své zbylé síly na to, abych dojel alespoň třetí. To, že to nebude jednoduché, mi bylo jasné hned jak začalo předposlední stoupání a já tuhnul a tuhnul. Trať, která byla na dané podmínky perfektně připravena, se pomalu začínala měnit v rozbředlou kaši čehosi blíže nespecifikovatelného, déšť stále a stále nabíral na intenzitě (i když myslim, že to už ani víc nešlo), vítr se změnil ve vichřici, čepice žádala o nové okapy, kombinéza a rukavice promoklé na kůži začínaly přimrzat a boty připomínaly Třeboňsko, přes šišky a jehličí s větvičkami nešla rozeznat stopa a všechny ďolíky na trati byly zaplaveny vodou jako New Orleans po hurikánu Katrina. No prostě fajn fajn fajn, fajn fajnový!!!

Doposud jsem občerstvovací stanice projížděl rychle a vždy se jen krátce napil. Na poslední místo záchrany jsem dojel už úplně koženej a strávil tam snad půl hodiny. Čajíček, energetický nápoj, gelíček, tabletka proti křečím, banánek a sušenka, to vše jsem do sebe najednou nacpal, než jsem vyrazil do posledního kopce. Moje zakyselení nepolevovalo a tak místo spanilé jízdy jsem se z Rovinky zpět nahoru na Benecko hrabal normálním stromečkem s pauzami na vydýchání. Když už jsem viděl poslední serpentinu a myslel si, že to mám konečně za sebou, tak se z poza zatáčky vyřítil znovuzrozený Radek Meier. Přál bych vám vidět na vlastní oči tu jeho dětskou radost a blažený výraz ve tváři, když se pouhý jeden kilometr před cílem kolem mě prohnal jak motorová myš. Ještě sem to zkusil, ale sportovně přiznávám, že jsem neměl sebemenší nárok. Do cíle jsem regulérně došel spolu s Plizim a Klapčou (zabalili to) a naštvaně seknul hůlkou do měřícího zařízení. Může na světě být pro závodníka něco horšího než čtvrtej flek???

jil50_2008_mara_finish

Místo teplé sprchy s krásnou modelkou a převlečení do teplých suchých věcí přišlo oblékání těch promočených již před startem, samozřejmě za stálého deště. To je asi jediná výtka vůči pořadatelům, že chyběl stan na schování věcí a převléknutí. Pak už jsem se choval jen jako absolutní kretén, pač sem na všechno nadával, nic mi nešlo, věci mi opakovaně padaly na zem do kaluží, vysypalo se mi jídlo, no prostě všechno na hovno, když se daří, tak se daří. Naštěstí kluci dojeli do cíle chvilku po mě, Aleš 12. a Fanda 22., takže mě spacifikovali a po malém obídku s pivkem jsme vyrazili zpět domů.

Večer jsem chtěl prodat všechny lyže, navždy s tímto sportem zkončit a už nikdy nejet žádné závody. V pondělí sem pak začal pomalu měknout a omyl si z lyží zbylý klistr. V úterý se už začal zajímat o stav a kvalitu tratí v Bedřichově, ve středu se přihlásil na Orlický maraton (3. závod nově vzniklé ski-tour) a ve čtvrtek vyrazil celý natěšený na lyže. Takže za 14 dní skol Mařena.