Dachstein II - Jak jsme nevylezli na Dachstein

Autor: Daniel Baran <skola(at)nyc-sport.cz>, Téma: Škola, Vydáno dne: 18. 10. 2007

---

Úterý 16.10.2007 – zatímco první část campu skončila a většina borců odjela zpátky za svými povinnostmi, někteří jsme pokračovali v tréninku. Přijeli ještě dva klasici a tak jsem s nimi pokračoval od pondělí ve stopě. Slunce nabývalo na intenzitě, ale noční mrazy na ledovci udržely stopu tvrdou až do odpoledních hodin. Odraz z klistrů byl tutový a tak jsme si všichni užívali nádherné lyžování. V úterý po pěti dnech na ledovci v řídkém vzduchu přišel čas na odpočinek. Rozhodli jsme se s Káďou, že jej prožijeme aktivně a vyšlápnem si do sedla na Huhnerkogel. Na polívku.


Slunce pražilo a tak jsme šli do kraťásků a trička a jako němečtí výletníci jsme vyrazili směr sedlo. Cestička vedoucí traverzem s počátečním stoupáním se nám zdála příliš jednoduchá. Předbíhali jsme s úsměvem na rtech deutsche nacional touristic team a opětovali supějící Grus Gott. Cesta z lanovky vypadala majestátně a náročně, přesto jsme zhruba za 30 minut byli na místě. To se nám zdálo i přes volný den příliš volné. Šipka s údajem Dachstein 4 hodiny nám přišla jako silná výzva. Vyběhneme to za tři hoďky a dolů se svezeme lanovkou – tak nějak jsme spřádali plány. V okénku u hospůdky jsme vyfasovali mapku s trasou a prostudovali výšvih. Nastoupáme pod závěrečnou stěnu po puntíkované trase a tam odbočíme po skalním hřebenu na cestu vedoucí z boku na ledovec. Nikdo z přítomných turistů ve vysokých botách a v oblečení himalájských tygrů netušil, co to ti dva v teniskách a tričku vymysleli. Nutno dodat, že my také netušili, co nás čeká. Když jsme zjistili, co vlastně znamená puntíkovaná trasa, bylo už pozdě. Batůžek naší výpravy obsahoval půllitr vody, dvě tyčinky a fotoaparát. To že naše boty na běhání nejsou nejvhodnější pro horolezecký výstup suťovisky a skalami jsme pochopili na prvním hřbetu, kdy jsme balancovali po kamení jako provazochodci. Ani to nás však neodradilo. Se soustředěním zkušených horalů jsme vytrvale stoupali po trase s 1000 metrovým převýšením.

Samozřejmě nás nenapadlo, že nás čekají sněhová pole a horolezecký výkon přes hrany. Myslím, že jsme byli první, kdo se vydali touto trasou v keckách a bez úvazku. Stoupání po hodině nabývalo na příkrosti a víceméně jsme lezli po čtyřech. Mě začínalo trochu tuhnout, když jsem se podíval pod sebe co jsme vlastně vylezli. Podíval jsem se na Káďu, ten však nehnul brvou a dělal že se cítí výborně a vše probíhá podle představ. Po další půlhodině jsme se začali utěšovat, že se už blížíme a až vylezeme na ledovec, dáme si polívku a pivko.

 Tou dobou jsme už neměli ani pití, ani tyčinky. Fotit mě ani nenapadlo, protože přitisknut na skálu jsem se bál pustit a podívat se dolů. Káďa už přestal mluvit a mě také nebylo do zpěvu. Ještě támhle ten kousek a budem v místě, kde se ty cesty rozdvojují a dáme s tou lehčí nahoru. Klettersteig, kterým lezli přímo na lanovku nějací střelci v kolmé stěně v úvazku se nám už nenabízel jako výzva. Mrkli jsme pro jistotu do mapy – támhle začíná ta puntíkovaná trasa a nad tou skalou se to musí někde rozdvojit – utěšovali jsme se navzájem. Putovali jsme ke skále dalších půlhodiny a ejhle – sníh. Stopy ve sněhu nám potvrdily, že se nemýlíme. Musíme tudy. Ty vole Káďo, umíš si představit jít to zpátky a sjíždět to po zadku ? Nejsme z cukru, jdeme. Zatnul jsem zuby a vyrazil do bílého pole. Pod námi hrozivě zela díra dobře 300 metrů. Udělalo se mi špatně od žaludku, když jsem si představil co by se stalo uklouznout. Už jsme vůbec nemluvili a to jsme zdaleka netušili,co nás ještě čeká. Na dalším sněhovém hřbetu začala ocelová lana. To že se ztratila pod sněhem už mi bylo jedno. Vylezeš nahoru ať se děje co se děje.

Bál jsem se podívat dolů i nahoru. Tupě jsem zíral do sněhu a s přibývající výškou, odhaduji že jsme byli 2300 m vysoko , jsem funěl. Stále jsme takřka pořád šli po čtyřech. Hřbet jsme překonali a najednou šok. Skála, ze kterou měla být rozdvojka se před námi otevřela ve své hrozivé velikosti. Lana a ocelové stupy nahoru. Za tou skálou to bude už určitě pohoda utěšoval mě třesoucím hlasem Káďa. Nějak tam vylezem opáčil jsem mu neméně rozklepaně. Hele, prostě se nebudeme dívat dolů jo? Deme nahoru, za chvíli jsme na ledovci. Neznělo to od nikoho z nás přesvědčivě, ale přece nepřiznám, že se mi po zádech valí smrtelný pot a v kalhotách mám podezřele teplo. Ocelové stupy a lano, klepající se noha a pomalu nahoru. Drž se pořádně, tohle začíná smrdět. Hrana. Jak to říkal Skypáč, kamarád horolezec ? Furt musíš být na třech bodech. Jenže jak přes hranu? Stojím na levé a jdu do leva, prohodit nohy. Bál jsem se pomyslet na cokoliv. Adrenalin proudil tepnami kolem dokola a pro mě se z výzvy stal zápas o holý život. Blbče pitomej, teď už to prostě musíš vylézt, představ si že to polezeš dolů, to prostě nejde. Hlavou se mi honily představy vrtulníků se záchranáři a palcové titulky v Kroner Zeitung – Dva Češi v teniskách zůstali viset ve stěně ! Přelezl jsem hranu a pokračoval pomalu, křečovitě nahoru. Stupy, spára, prohodit nohy. Lano, chyt, už to brzo musí skončit.

 Nevím jak to trvalo dlouho, přišlo mi to jako věčnost. Přelezli jsme skálu, sláva. Hele, kde je ta rozdvojka? Stáli jsme pod zhruba čtyřicetimetrovou kolmou stěnou k lanovce. Kde je ta lehčí cesta na ledovec? Nikde nic. Ukaž mapu. Koukám do ní, kde je ta cesta ? Vždyť tam není. Nechápu. Oba jsme ji tam viděli. Prostě není. Nad námi kolmice, bez úvazku sebevražda. Navíc nesnesu výšku nad tři metry. Co je pode mnou nevím, prostě jsem se tam za celou dobu raději nedíval. Dolů jsme měli jet přece lanovkou ! Mě bylo divné, proč se cesta na mapě z červené čáry mění na puntíkovanou. Teď už to vím, lana a úvazek. Ten nemáme a přesto jsme to vylezli. Potvrdili jsme si známé pravidlo – nahoru to jde vždycky, ale dolů už ne. Káďo , máš telefon? Na co ? Ty vole , musíme zavolat vrtulník, vocaď se prostě nedostanem. Umíš si představit jak polezeme po těch stupech dolů? Neumím. Tak vidíš. Hele, my budem asi jediný, kdo v historii týhle hory to vylezl sem v keckách a tričku a navíc slezl dolů. Bez lana a úvazku. Ty Káďo, já si nejsem tak jistej, jestli se to někdo vůbec dozví, protože tohle nemůžeme přežít. Nic, jestli zavoláme vrtulník, tak se musíme odstěhovat do zahraničí, protože s těma volama to nevydržíme. Umíš si představit ty kecy? Já ne. Já taky ne, prostě jdeme.

Dál už nemohu nic popisovat, protože si nic nepamatuji. Byl jsem v takovém šoku, že mi není jasné, jak se nám podařilo slanit bez lana a sjet sněhová pole bez maček. Jisté je, že jsme přežili a naši strážní andělé měli s námi velkou fušku a myslím, že jsou teď na zdravotní dovolené. Výstup a sestup nám trval celkem pět hodin, což byl celkem slušný výkon. Přišli jsme dolů tak servaní, že o volném dni nemohla být ani řeč. Nohy mě bolely víc, než při tréninku na ledovci a odpolední druhé fázi. V jednom ale máme s Káďou jasno. Příští rok to vylezeme po té správné cestě. Smrt horolezcům a sláva běžeckému lyžování!!!