A je to tady.11.1. 2008,13.00 místního času.Bedřichovská 30.
Autor: hmyzáci <(at)>, Téma: Závody, Vydáno dne: 16. 01. 2008
Abychom
zúročili náš tvrdý a poctivý trénink na běžkách, a poměřili své síly
s ostatními borci,rozhodli jsme se,že se přihlásíme na
Bedřichovskou třicítku.Tento závod se jede volným stylem,což je nám
bližší než klasika,neboť ho pilně trénujeme
a vstřebáváme rady od našich zkušených kamarádů z Liberce. Sice
jsme už nějaký ten závod absolvovali loni,naše výsledky byli vcelku pro
nás uspokojivé,ale Bedřichovskou třicítku jsme nikdy neběželi.A
hlavně,když se zde sjížděj závoďáci z širokého okolí a i z ciziny.
Trať jsme měli naštudovanou,že bychom ji objeli i poslepu,obavy jsme měli snad jen z počátečního stoupání na Rozmezí,neboť při našich víkendových vyjížďkách jsme během šplhání se hanoru několikrát museli zastavit a nabrat dech a síly na další výstup.Ale jak nám bylo řečeno,z Rozmězí už to pofrčí samo.
Den D byl tady,začala se nás pomalu ale jistě zmocňovat nervozita,což jsme ale před sebou nedávali najevo,ale každý víme své,neboť návštěvy na WC začali u obou nabírat na intenzitě.
A abychom nabrali dostatek energie na tak náročný závod,nacpali jsme si břicha již osvědčenými vdolky s parádou.Opravdu fungují,sníte je ráno a ještě v poledne jste plní.Kam se hrabou iontové tyčinky a gely.
Naházeli jsme naše veškeré lyžařské pomůcky do auta a vyrazili směr Liberec,kde jsme se ještě stavili na prodejně Radima Nyče a nechali si odborně namazat naše klacky.
Kolem poledne jsme už seděli v autě na parkovišti,popíjeli borůvkovou polívku a vzájemně se povzbuzovali a dodávali odvahy,abychom ten závod ve zdraví přežili.
Borci se začali shromažďovat na stadionu,tak jsme navlékli naše startovní čísla a také se k nim přidali.Našli jsme si místečko asi ve třetí řadě a čekali na výstřel z pistole.Pokukovali jsme po našich soupeřích a soupeřkách,kteří poskakovali na místě a prováděli různé cviky připomínající tanec sv.Víta,to asi aby si to čekání na start zkrátili a zahřáli své ztuhlé svaly.
My byli rádi,že stojíme a radši jsme se o žádné variace nepokoušeli.Však se za chvíli zahřejem.
Zazněl výstřel a dav se začal pomalu dávat do pohybu.Všici píchali a píchali až se dostali na označenou metu,odkud vystřelili již bruslařským stylem.Ale každý si dovede představit,co nastane,když se stovky lidí začnou cpát do úzké uličky,která nastala už u konce stadionu při vjezdu do lesa.Kdo měl karbonové hůlky,jistě také svíral půlky…...Tak jak všici začali s radostí bruslit,tak se po chvilce zklidnili a téměř šli rovně do kopce,a ten kdo se přeci jen pokusil o bruslařský styl,aby svým soupeřům ujel,záhy se válel na zemi,přišlápnut borcem vedle.
Postupně jsme se ale propracovali na vršek stoupání a tady se nám už naskytl pohled na šňůru bruslících lyžníků,pěkně za sebou.Konečně,můžeme začít s naším napilovaným stylem.
Pěkně jsme se zařadili a svižným tempem uháněli po trati.Občas se nám i podařilo někoho předjet,občas jsme viděli nějakého lyžníka válejícího se na zemi,občas předjel někdo nás.
Pak přišlo ale již zmiňované a obávané stoupání na Rozmezí a my zjistili,že sice máme odborně namazáno,ale sníh od rána dost povolil a lyže přestali klouzat.Nastala pro nás děsná dřina,všechno jsme museli tahat rukama,ty začali pomalu ale jistě bolet,nohy také a velký kopec před námi.Jak tohle přežijem??Takové otázky se nám začaly honit hlavou,závoďáci nás začali předjíždět,a my se propadali dozadu.Tedy hlavně já-Daniela.
S vypětím všech sil jsme se doplazili nahoru k občerstvovačce,nalili si většinu teplého iontáku na kombošku a pokračovali dál,již z kopečka.Mysleli jsme si,jak si odpočinem,ale žádný odpočinek nenastal,neboť abychom stačili svým soupeřům,museli jsme zalehnout do stopy jako oni a píchat a píchat a píchat.Můžem říct,že ve stopě,která byla přemrzlá,to jelo fakt strašně rychle.Stačilo jedno zaváhání,zaškobrtnutí a člověk se válel na zemi,Tato představa mě,ženskou,jak jedu houkající sanitou s rozbitým nosem,zlámanýma nohama,rukama,žebrama…. natolik vyděsila,že jsem občas ze stopy vylezla a radši brzdila,což jsem ovšem zase ztratila na závodnice přede mnou a ty za mnou mě pěkně dojížděli.No jo,mladý holky se ničeho nebojej.
S vyprahlým hrdlem jsme se těšiili na Hřebínek,kde měla být druhá občerstvovačka,snad se nám teď podaří obsah kelímku nalít do sebe a né na sebe,ale jaké bylo naše překvapení,když tu nic nebylo.Jen pár pokukujících a fandících příznivců běžkování nás povzbuzovali a možná i litovali.Ale cíl se pomalu blížil,po chvíli byl slyšet i hlas moderátora na stadionu,hurá,už tam budem.
Ale nebyly.Psychicky jsme se již chystali na brzký průjezd cílem,ale ještě jsme se museli dost nadřít,než jsme se dočkali.Trať byla propletená,vůbec jsme netušili,kudy projíždíme až jsme konečně najeli na již známou cestu,vedoucí k Buku a pak už na vysněný stadion.
Zde nás ovšem čekalo poslední překvapení v podobě uměle navežených kopečků,hlavně interesantních pro přihlížející diváky,ale pro závodníky,ocitajících se na pokraji svých sil,vyčerpávajících.
A konečně cíl,spousty lidí,snažíme se jet ty poslední metry co nejlépe,dáváme si záležet,ale únava a vyčerpání nám to nějak nedovolují,a tak se jak říkáme pajdákem dokloužeme do cíle.
Zvítězili jsme,sami nad sebou,dokázali jsme to.Huráááááá.Tak zase příští rok.
Danielka a Jenda Hmyzákovic