Šumavský maraton 2007 - Ziki strikes back
Autor: Ziki <ziki007(at)volny.cz>, Téma: Závody, Vydáno dne: 14. 02. 2007
Poté,
co mi na Königu začly brnkat nohy a tělo se samo od sebe připravovalo
na start (pozná se to hlavně ve střevech), nechal jsem se v průběhu
týdne ukecat velmi výmluvným Pazderou a rozhodl se, že na sebe po pěti
letech navleču startovní číslo. Pro svou obnovenou premiéru jsem zvolil
Šumavský maraton, resp. jeho „dětskou“ 20 km variantu.
Odjezd
byl naplánován na sobotu hned po práci, z Liberce jsme vyrazili cca v
půl jedný. Osádka vozidla čítala 4 racery – mě (start. č. 770), Pazderu
(251), Pliziho (28) a Klapču (10), pátý borec Ondra (252) nás čekal ve
stověžatý matičce. Cesta do Prahy proběhla bez výjimečných událostí,
teda kromě uštěpačných poznámek na mnou zvolenou délku trati. Čekání na
Ondru na Černým mostě jsme si zpříjemnili konzumací grilovanýho kuřátka
a housek přímo před KFC, ať pepici viděj, co v Liberci roste za ptáky...
Poté,
co se Ondra nalodil, zachrochtal motor naší Octavie a my se odpíchli
směr Zadov. Cesta byla suchá, místy mokrá a nemístné žerty na mou
adresu samozřejmě pokračovaly, až už jsem téměř začal uvažovat o
sebevraždě celým maratonem.
Zadov nás přivítal pěkným počasím,
totéž už se nedalo říci o kvalitě sněhu, která byla značně proměnlivá.
Při naší krátké projížďce na Zlatou studnu jsme potkali vše od suchého
prašanu přes mejdlo po vyloženě firnovaté úseky a mě definitivně
opustily myšlenky na dlouhou trať - na mejdle jsem předváděl něco mezi
breakdance a záchvatem padoucnice, klasická technika asi zůstala doma v
šuplíku s ponožkama. Slabou útěchou mi mohlo být, že jsem jako jediný v
rámci testování mázy jel pouze na tuhý vosky. Ondra se zřejmě o své
klouby nebál a vyrazil až na Kvildu, kde jsme ho po přezutí a
převlečení vyzvedli vozem a uháněli do Vimperka ubytovat se v hotelu s
honosným názvem Tělocvična Gymnázia a Obchodní akademie. Samozřejmě
jsme se cestou stavili na dlabanec - tímto chtít poděkovat Pazdera
Pazdera za krásnou slovní hra hra a obsluha obsluha za to, že na nás
nezavolat doktor doktor Chocholoušek Chocholoušek.
Večer
přišla na řadu tradičně příprava lyží, některé naše rady ohledně mazání
nebyly našimi spolunocležníky akceptovány s nadšením, odpovědí bylo buď
„si povíme zejtra na pjetatřicátym“ nebo „vrrr haf haf“ v několika
obměnách, osvěta se holt minula účinkem. Kolem půl dvanáctý bylo všecko
naparafínovaný a připravený - zvolili jsme podklad LF6, vršek HF8 s
trochou Toko Hydrowax, jen Plizi práškoval, páč je fakt rychlej - a my
šli na kutě.
Hned ráno mi moje bedra prozradila, že dopadová
duchna není úplně vhodná na spaní. Po tradiční závoďácké snídani, tj.
jogurt s nějakým zrním (fuj fuj, ale co bych neudělal pro výkon),
následoval přesun na Zadovský stadion a bezproblémová prezentace. Ondra
učinil poslední pokus vyslat mě na dlouhou trať, naštěstí jsem si
přihlášku důkladně pročetl a zjednal nápravu. Následovalo testování
mázy, kterážto byla trošku usnadněná velkou vzdušnou vhkostí. Po
vyzkoušení čtyř variant jsme vybrali následující: tenká vrstva mixu
klistrů Rode multigrade a multigrade fast překrytá tuhým Swixem VR 60.
Poslední pár jsme domazali za pět minut start a ti odvážnější z naší
posádky (vlastně všichni kromě mě) se vydali na dlouhou trať. Já si
počkal ještě půl hodiny a vyrazil absolutně nerozcvičen (to je přece
pro děcka a amatéry, navíc potřebuju šetřit síly, žejo) se skupinou
těch méně odvážných trati vstříc.
Startovní
pole se vytříbilo už cestou na Zlatou studnu, já se k mému překvapení
usadil cca 150 m za skupinkou dorostenců kousek za čelem závodu, ovšem
hned za sebou jsem si vezl vedoucí ženu. Sjezd na Horskou Kvildu
prověřil přípravu materiálu a já se prakticky bez práce dotáhl na mladé
borce. Následovalo soupažné martirium směrem obrátka na Kvildě. Když už
mě trošku začínaly brát moje bolavý záda, dostal se mi do zorného pole
mírně rozostřený kilometrovník s číslem 9 a já se bláhově začal těšit
na otočku. Po dalších pěti minutách jízdy mě ovšem zchladila cedule „OS
1 km“. Doteď nevím, kam jsem těch 5 minut jel, asi časoprostorová
smyčka... Hned za obrátkou, kde jsem si dopřál teplý ionťák “na
soutěžáka“, tedy za jízdy, s rozložením obsahu 2 hlty do žaludku -
zbytek na kombínu, se přede mě dostala ona první děva a začla udávat
tempo. Tuto potupu jsem si ovšem nechal líbit asi jeden kilometr a
poté, co jsem se trošku zmátořil opět džentlmensky převzal vedení naší
miniskupinky. Následovalo stoupání z Horské kvildy zpět na Zlatou
Studnu, ve kterém na naše tempo rezignovali dorostenci a i já na
vrcholu seznal, že jsem to „možná malinko přepálil“, po minsjezdíku na
Studnu se najednou nohám vůbec nechtělo. Ještě jsem nějako dovrávoral
zpět na závodní tratě, ovšem pod posledním prďákem ke stadionu jsem
slečnu galantně pustil před sebe a zanechal ji svému osudu a soustředil
se na svoje přežití. Poslední kilometr do cíle jsem se spíš už jen
motal, nebylo tedy divu, že se kolem mě přehnal ještě jeden borec.
Závod jsem dokončil vyčerpán fyzicky ale osvěžen psychicky na 9. místě
celkově.
Borci z dlouhý trati začli dojíždět, sotva jsem se
stihnul přezout. Vyhrál nečekaně Standa Řezáč, Plizi bral dvojku,
Pazdera pátej, Ondra šestej a Klapča si suterénně dojela pro vítězství
mezi něžným pohlavím. Více o dlouhé trati od zpravodajce Pazdery:
Pevně jsem se držel Vrabčáka a pozoroval, jak nám prví tři pomalu, ale jistě ujíždí. Říkal jsem si, celkem dobrý tempo, na občerstvovačce do sebe kopnul panáka Enervitu, no slíva by bodla víc, zeptal se bez úspěchu na párek a po loukách plných bahna upaloval dál. Máza byla fakt dobrá, stoupalo to jak po smirku a z kopce letělo tak, že za mnou zůstávaly hnědé fleky. To jak tál sníh. Při prvním větším stoupání jsem se málem zadusil, pač jsem měl číslo 251, Vrabčák 2 a jak jsme projížděli kolem fanoušků šmajdalů, tak slyším: "Ty vole, ten je dobrej, už dojel dvojku!!!".
Pak
už přišel obávaný výjezd na Černou horu, ve kterém mě Vrabčák
definitivně po několika zrychleních opustil a mně zbylo jen pokusit se
vyplašit tetřívka, abych si měl s kym povídat. Místo tetřívka mě ale
málem sestřelil kovboj na Rubínkách s frézovacím vázáním 75, jež se
řítil proti mě z kopce rychlostí kolem 120 až 130 km/h a ne a ne
uhnout. Tak jsem radši uhnul sám a vyřval ho jak fanoušek Baníku, čímž
se všem ochráncům přírody omlouvám za vyplašení tetřívka.Nahoře na prémii jsem musel zastavit a počkat až mě orazítkují, neboť tam chrápali a nevšimli si, že přijel další klasik fenomén. Ve sjezdu jsem si šoupnul gelíček a absolvoval sám 18 km soupaž kolem pramenů Vltavy. Cestou mě rozhodilo jen povzbuzování jedné krásné dívky, která na mě soustavně volala píchej píchej, jen jsem se nestačil zeptat koho. No, v tu chvíli bych žádný velký představení asi nepředvedl, tak jsem radši píchal dál. Posledních 10 km už bylo docela trápení a předjíždění těch, co jeli jen 20 km.
Cílový kopec mě vyčerpal více než jsem předpokládal a tak jsem v závěrečné rovince nemohl dělat tradiční gesta pro diváky na vyprodaných ochozech. S výsledkem jsem byl velmi spokojen, jen nevím, proč jsem jel pořád tak rychle, když šestej za mnou dorazil až po dalších šesti minutách. Závod to byl pěknej, tratě dobře připravené, takže za rok snad budu stát na startu znova.
Pak už následovaly jen gratulace, degustace, traktace, chytrý řeči, pojmy a dojmy z trati, vyhlášení výsledků, opět gratulace, tombola a cesta domů, ze který si tradičně skoro nic nepamatuju.
Závěrem se samozřejmě sluší poděkovat pořadatelům, kteří to letos určitě neměli jednoduchý s přípravou trati nejen kvůli sněhovým podmínkám, ale hlavně kvůli nějakýmu Kyrillovi. Přesto byly tratě parádní. Takže za rok znova a já zkusím dlouhou... Vopravdu...
Výsledky 42 km klasicky: 1. Stanislav Řezáč (2:10:37,3), 2. Jiří Pliska (+0:05:49,8), 3. Ondřej Vodrážka (+0:07:37,1), 4. Martin Vrabec (+0:08:07,0), 5. Marek Pazderský (+0:10:45,4), 6. Ondřej Mandula (+0:16:12,0), 73. (1. žena) Hana Klapalová (+0:43:22,9)
20 km klasicky: 1. Jakub Novák (1:11:21,9), 2. Pavel Mandák (+0:00:44,2), 3. Martin Šimurda (+0:04:44,0), 9. Jan Zampr (+0:9:52,3)