"Heja Heja Swerige!" - Vasaloppet 08 - část III. (závěrečná)

Autor: Marek Pazderský <m.pazdera(at)centrum.cz>, Téma: Zprávy, Vydáno dne: 10. 03. 2008

---

V sobotu ráno nás probudila Blanka Nedvědická se slovy: "Máte tady pěknej vigvam!", načež jí Ziki odvětil: "Myslíš jako smrad jo?" a Urbis to vše korunoval dalším velice trpkým zamořením území, takže k nám na návštěvu Blanka už nepřišla. Venku nás dle předpovědí nečekal žádný slunečný den, nýbrž mínus jeden stupeň pod nulou a vytrvalé sněžení přecházející místy v déšt (to dle úseku trati). Vyrazili jsme stejně jako loni (ať žijí tradice) zkoušet mázu na Oxberg (pro mě jednoznačně nejhorší část Vasova běhu - stoupání na 62. kilometr). Ve stopě nás čekala všem lyžařům za podobných podmínek známá zrcátka, nebo-li mejdlo jako prase.



Ziki zkušeně zabořil hlavu do servisního kufru a dělal, že tomu rozumí a ví přesně, co tam máme namazat. Nakonec z toho bylo asi sedm variant (od klistru přes klasický žlutý Holmes až po vyzrálé žluté Skivo ze 70. let). Mařena mezi tím vybrousil Pavlovi na lyže mikráč (věda jako sviňa, vezme se hrubší šmirgl a trochu víc se zdrsní komora do takového jakoby stromečku, který se pak zatře vodičkou Top glide od Rode a nechá vymrznout). Šlo to perfektně, do kopce tutový odraz a z kopce to jelo jako prase. Až po dvou kilometrech si ale Pavel všiml, že si vzal jiné lyže, na kterých nebylo namazáno vůbec nic (zřejmě dobrej oddíl). A pak že placebo efekt nefunguje. Poctivě jsme si všichni vyzkoušeli všechny varianty a došli jsme ke společnému závěru, že pojedeme na mikro kontakt.



Nikdo z nás na tom ještě nikdy nejel a tak se nám strachy stahovaly půlky k sobě (Urbisovi teda častěji od sebe), neboť napoprvé a hnedle 90 km, to je trochu víc než jen obyčejné riziko. Naše rozhodnutí jsme si ověřili u servisáků v Intersportu, kteří nám naštěstí potvrdili, že je to dobrý nápad a navíc nám zadarmo dali hrubší smirek 60 (díky kámo, díky). Pak jsme si ještě na internetu v místní knihovně našli hodinovou předpověď počasí a vyrazili zpět do srubu dělat lyže.



Fanda, Pavel a Urbis vařili jídlo a připravovali občerstvení, zatímco Mařena se Zikim nastoupili ve 3 hodiny do první linie ke kopytům, aby zdárně své veledílo v 11 večer dokončili. Nutno ještě podotknouti, že kromě našich lyží jsme ještě připravovali několik párů kolegům závodníkům z Čech, kteří s námi bydleli ve srubu. Ziki si navíc otevřel poradnu v podobě automatu, který na všechny strany kolem sebe pohotově radil, jak že se ta prkénka mají připravit. My jsme zvolili následující postup. Nejdříve jsme lyže vymyli obyčejným parafínem Toko, následovaly dvě vrstvy LF4 od Swixu, Toko LF Molybden, SkiGo HF Blue, další vrstva SkiGo HF Yellow smíchané s C242 a na vrch už jen prach Swix FC Cera 8. Pak už jsme si jenom zbalili všechny věci, na čísla nacvakali sešívačkou tablety od Enervitu, pustili si oblíbenou filmovou komedii na usnutí a kolem půlnoci šli na kutě.



Ve tři nás vzbudili sousedi, kteří vyráželi na start už o půl čvrté. Boha jeho, to bych to snad radši nejel. Ziki pohotově vstal taky a zkontroloval, zda se náhodou venku nezměnily podmínky. Za minutu byl naštěstí zpátky ve spacáku a tak jsme si mohli ještě na chvilku schrupnout. Ve čtyři ráno nás to už ale neminulo. "Budííííčéééék!", ozvalo se z jednoho rohu, "Seru na to, nikam nejedu" zase z druhého. Nakonec ale všichni vstali, rychle se nasnídali a v půl páté jsme už upalovali směr start do Salenu. Vyplatilo se, oproti loňsku jsme se skoro úplně vyhnuli koloně a dorazili tak na parkoviště už kolem šesté ranní. Pohoda, každý se mohl jít v klidu vysr.. (udělat předstartovní hovínko) na svoje místečko. Fanda šel za budku, ale místo Landy s sebou vzal Pavla, Urbis kadil v nerovném boji s krásnou blonďatou kunetkou a Mařena vyrazil jako vždy za hromadu sněhu udělat velkou hromadu (tentokrát sám, ale stále okolo mě jezdila skupina lyžařů, kteří testovali, jak jim jedou lyže a dojezd měli právě na mojí úrovni, takže jsem se s některými viděl dokonce i čtyřikrát a mohl je tak již považovat za svoje důvěrně známé). Pak jsme domazali lyže (vysmirkovanou komoru překryla vodička), zapili gely a v husté chumelenici hurá na start. Cestou jsme potkali Kucana (Martin Koucký - ředitel Jizerské 50). Ptal se nás, co jsme mazali a na odpověď, že jedem na mikráč jen suše dodal: "Hoši, Bauer je proti vám hovno!".



Mařenyho popis závodu:

Už vchod do Elitní vlny byl pro mě svátkem, hned za mnou šel Frode Estil a Thomas Alsgard. V dřevěné budce nám specielně označili lyže (hňupi mi přelepili podpis od bráchy - Bjorna Daehlieho). V levé části 100 metrů širokého stratu bylo ještě zcela volno a tak jsem si lyže postavil do první řady. Můj dětský sen se splnil, budu startovat na Vasově běhu z první lajny po boku mých vzorů z dob, kdy jsem se ještě učil lyžovat (furt to neumim, ale teď vim, že se to stejně už nenaučim). Paráda. Optimizmus mi trochu schladil pohled na zcela zapadané lyže i stopy přede mnou, když sem se vrátil po rozcvičení. Narychlo jsem část stopy prošlapal alespoň botama, ale bylo to  plat prdný a postupně mi docházelo, že skůtr se šesti stopařema, který bude projíždět trať pět minut před závodníky, pojede dost daleko ode mě na pravé straně (za blbost se holt platí). Hned po startu jsem  definitivně pochopil, že první na výjezdu ze stadionu tentokráte fakt nebudu. Do proudu rozjetých závodníků se nedalo zařadit a tak sem si prošlapával stopu až ke sjezdovce. Z prvního místa propad rázem za pětistovku (prý jsem specialista na starty). To, že bych s tim měl začít něco dělat, mi došlo až když jsem daleko před sebou uviděl Fandu. V tu chvíli pro mě teprve začal závod a stejně jako loni sem kosil soupeře drtivou soupaží jednoho po druhém. Na druhé občerstvovačce jsem se už prokousal k první stovce a úspěšně obhájil pozici nejrychlejšího závodníka na tomto úseku ze všech. Závod jsem si v tu chvíli opravdu užíval. Stoupalo to (mnozí klouzali, že se mlátili patkama za uši), jelo to (mnozí drhli, až z toho padali na hubu) a tak se mi z ničeho nic na tváři na delší dobu usadil úsměv (endorfiny, to je svinstvo). Při stoupání na Risberg a na půlku trati na Evertsberg se pole konečně rotrhalo, díky čemuž se dalo jet tak, jak jsem zrovna potřeboval a nemusel sem už kličkovat mezi ostaníma brzdama po trati jak zajíc jdouce domů z hospody po třetím pivu. Zajímavé pro mě hlavně bylo, že po posunu do první stovky zcela zmizelo nesportovní chování, jako třeba hrubé najíždění do stopy, šlapání na patky nebo nepouštění před sebe (konečně konec žabomyších válek). Těšil jsem se vždy na každou další občerstvovačku, neboť na nich neskutečně krásné kočičky podávají samé dobroty. Škoda jen, že nebylo trocha víc času, řekl bych si o číslo (telefonní), takže sem vždy jen čapl kelímek lahodného nápoje, polil sebe i tu kočičku, jeden lok dostal do sebe a už zase upaloval co to dá směrem do Mory. Oteplilo se dost nad nulu a stopa se značně zpomalila. Do toho přišlo stupňovité stoupání na Oxberg a mnohočetné houpačky za ním, takže se dostavila krize jako prase. Trochu mi pomohlo, že jsem předjel Tomáše Jakoubka, chudákovi vůbec nejely lyže (Sporten je Sporten). Ještě větší vzpruhu mi dalo stoupání na Hochberg, kde jsem ještě kupodivu krásným klouzavým stylem předjel asi 10 lidí. Nebylo by to nic zas tak významného, kdyby mezi nima nebyl slavný Frode Estil (můj vzor klasické techniky) a sám mi bez vyzvání uvolnil stopu. Do toho jsem zjistil, že jedu okolo 60. místa. Neskutečné. Zbaštil jsem gelíček a dvacet kilometrů před cílem začal finišovat. Po pěti kilometrech sem se otočil, abych zkontroloval, kolik borců si vezu na zádech a zda by jako někdo náhodou nechtěl střídat. Šok! Bylo jich tam tak kolem dvaceti, polovina Norů, zbytek bláznů z Mora klubu (bydlí v Moře a každý den jezdí na lyžích do práce do Salenu). Rychle sem si zpočítal, že jestli mě všichni z té skupiny pronásledovatelů předjedou, tak to na podium (prvních 75) nedá. Ruplo mi v bedně a rozjel sem brutální soupaž jako o život. K mé radosti nikdo nevydržel a tak sem si to s náskokem asi 50 metrů dopíchal do cíle. Cestou sem předjel ještě pár vytuhlíků, jako loni se nechtěně napil kafe (ble, ble) a vychutnával si povzbuzování velkého počtu fanoušků a faninek "Heja Tsekija heja". V cílové rovince sem před sebou spatřil Stenlyho (Standu Řezáče), ale bylo to příliš pozdě na to, abych ho stihl taky předjet. Nevadí. Cílem sem projel v čase 4:34,24 na zaokrouhleném 50. místě jako 2. Čech 21 vteřin za Standou se ztrátou 20 minut (na můj vkus trochu moc) na vítěze. Dlaně krvavé od puchýřů, v nohách křeče, zablokovaná záda, břicho a ruce jako beton, ale stálo to zato, tu radost a euforii bych vám přál alespoň jednou zažít taky.



Nedařilo se jenom Márovi, Fanda se pochlapil a vzal svůj přechod od atletů k lyžařům vážně. Dojel jako 4. Čech na vynikajícím 206. místě (oproti loňsku posun o 600 míst kupředu) s časem 4:48,31 (a to kvůli zánětu v ruce dojížděl takřka jen s jednou holí). Důležitý byl cenný skalp kolegy z vedlejšího pokoje Matějky, který to lyžování na náš vkus až moc žere (nic ve zlym, ale s trochou srandy by to jezdilo určitě líp).Skvělého 991. místa dosáhl při své první účasti s časem 5:26,25 Urbis, i když celou dobu mohutně krvácel z nosu a snažil se tak z borůvkové polévky udělat malinovou. Nejhůř z nás, ale nejlépe v poměru letos najetých kilometrů na lyžích, dopadl Pavel. Bylo z toho pořád krásné 1467. místo s časem 5:49,35, které pohodlně dalo na zisk pamětní medajle. Náš řidič Fitipaldi ala Zikinelo se taky pochlapil a aniž by něco či někoho cestou zboural, dorazil do cíle zhruba za tři a půl hodky. Cestou ještě stačil půjčit jednomu borcovi hůlku (zlomil jí ve startovní tlačenici) s tím, že mu ji v cíli vrátí. Ale ono nic, borec se ztratil a hůlka s ním. Zjistili jsme, kdo že je ten zloduch a pak nám to bylo hned všechno jasné. Alexej Medvěděv z Ruska. Na jeho obhajobu je třeba dodat, že pomáhal v nemocnici kamarádovi a hůlku nakonec samozřejmě vrátil.



Zikimu se teda vrátil úsměv na tvář, nám závodníkům zase touha po sprše, jídlu a posteli. Došli jsme si vytisknout diplomy a profily s mezičasy jednotlivých úseků, aby se bylo doma čím chlubit. Pak už se jen kvůli Mařenovi čekalo na vyhlášení výsledků. Bylo to krásný, lidi plácali rukama jako pominutý a na pódiu se střídala jedna hvězda za druhou. Mára dělal zase ostudu s tim svym panem Opičákem (maskot, který je více než člověk) a nutil Karkulku (tu, co dává vítězi věnec), aby dala pusu i jemu. Z cen jsme byli v šoku asi všichni. Barevná tiskárna s kopírkou a scannerem (hlavně že jsme si libovali, jak budeme mít zpátky prázdný auto), nůž, vesta a knížka o historii Vasaloppetu (samozřejmě ve švédštině). Jediný, kdo nám zkazil atmosféru vyhlašování, byl Standa Řezáč, který zřejmě psychicky neunesl své 47. místo a pro cenu si ani nepřišel (při tom pro něj měli připravený krásný vrták do ledu, aby mohl rybařit i ve velkých mrazech). Pak už přišla ta vytoužená lázeň s večeří.



Ač zcela vysíleni a unaveni, chtěli jsme jít večer pařit a lovit místní kočičky (nevim, co by jsme s nima v tom stavu asi tak dělali). Výsledek velkých plánů bylo, že jsme na pumpě koupili karton plechovek (každej dvě piva) a jediný kočičky, který jsme ulovili, stály za skleněnou výlohou v obchodě se spodním prádlem a odmítaly s náma cokoli mít (asi ještě panny). Spát jsme šli teda sami asi kolem půlnoci. Ráno jsme zabalili, poklidili, nakoupili a pak už jen šup šup rychle domů.



Mařenyho dovětek:

Letošní rok pro mě byl krásný, plný hezkých a povedených závodů, kdy sem si mohl poměřit síly s těmi nejlepšími na větě a naštěstí se mi to nad moje očekávání dařilo více než dobře a získal jsem cené skalpy borců jako jsou Daehlie a Estil. To vše jen čistě na amatérské úrovni bez žádných podpůrných prostředků. Tréninku jsem se věnoval jenom přes zimu a to
tak, že když byla po práci chuť, tak jsem vyrážel s čelovkou do Jizerek nebo naopak brzy ráno ještě před prací. Přes léto se samozřejmě taky hejbu, jezdím na kole, bruslích a šmajdam po horách, ale zcela bez nějakého systematického tréninku. Ač se mi tedy tato sezona více než povedla a dosáhl jsem svých nejlepších výsledků, rozhodl jsem se, že se závodním
lyžováním jako takovým končím. Na amatérské úrovni už asi jezdit lépe nejde a na tu polo či dokonce plně profesionální bohužel nemám finance ani sponzory. Doteď jsem ročně velkou měrou vysával rozpočet mých rodičů (děkuji za tu podporu i že jste mě k lyžím přivedli). Nemalou částku sem do lyží dával samozřejmě já ze své kapsy a tak jediným sponzorem, ketrý mě částečně materiálově (lyže, vosky) a časově (volno na tréninky a závody) podporoval, byl Radim Nyč (děkuji moc, snad sem nedělal ostudu). Závěrem děkuji i všem ostatním, kteří se na mých výsledcích ve větší či menší míře podíleli, i vám, co jste četli tyto články, snad vás pobavili a umožnili vám trochu nakouknout do lyžařské kuchyně, ve které se rodily výsledky s úsmsěvem na líci.

Skol Mařena (teď už jen servisman).