Orlický maratón - 3. díl nově založeného seriálu SKI-TOUR 2008, aneb jak se (ne)dá závodit s chřipkou

Autor: Marek Pazderský <m.pazdera(at)centrum.cz>, Téma: Závody, Vydáno dne: 08. 02. 2008

---

Po strastech prožitých na deštivém Benecku přišlo zasloužené tréninkové volno, které bodlo jak po fyzické, tak i po psychické stránce. První trénink byl tedy na programu až ve čtvrtek, kdy jsem se byl za svitu měsíce jen tak na dvě hodinky sklouznout. O víkendu mě totiž čekal náročný program. Tentokráte žádné lyžařské závody, nýbrž horolezecké setkání ve Špindlu. Hned páteční večer jsem byl nucen porušit životosprávu ve všech směrech, což rozhodně stálo za to. Sobota byla sice věnována odbourávání, ale místo tuku se jednalo spíše o zbytkový alkohol. Pak asi 10 km běžek, pár hodin lezení ledů, sáňky a spát (jen mi pak připomeňte, kdo s kym). V neděli pršelo tak silně, že jsme veškeré pokusy o další sporty vypustili a raději plánovali podzimní vejlet do Mongolska. V pondělí jako vždy florbal, v úterý lyžování, středa volno, ve čtvrtek trochu ostřejší trénink střídavou intenzitou a v pátek nemoc. Toť tréninková příprava.


K jídlu jsem jedl co mi přišlo pod ruku a tak jsem se jen snažil dodržovat pitný režim (vím, v pátek až moc). Sex jsem si tentokráte také nezakázal (samozřejmě kromě posledního dnu před závodem), i když ta servírka v restauraci mi dělala očividně celou dobu neslušné návrhy (no, kluci to prej viděli trochu jinak).



Máza byla díky metru prašanu poměrně jednoduchá. Dvě vrstvy parafínu Swix LF 4, pak HF Ski Go na nový sníh -3 -10 a přes to ještě jednou HF Ski Go +1-5 na nový sníh přecházející ke starému. Do mazací komory přišel zažehlit zelený Toko Base wax, přes něj Rode Multigrade, Rode -1-3, Rode Multigrade a na závěr Rode -1-5 na větší vlhkost. Tato varianta nám vyšla nejlépe, i když rozdíl od dvou vrstev Swix VR 45 zatřené Swix VR 40 nebo Swix Blue byl minimální.

Ná závody jsme tentokrát s klukama (Fanda i s Landou a Aleš Zárybnický) jeli už v sobotu odpoledne, neboť se nám nechtělo vstávat v neděli ráno ve tři. Já od pátku marodil, když mě kdesi na ulici mezi nerozvážnými občany té naší ustarané republiky bacil jakýsi bacil a tak jsem vůbec ani nechtěl jet. Kluci mě nakonec ukecali, že se mám rozhodnout až na místě a že když nebudu závodit, tak jim alespoň pomůžu namazat lyže. Inu, souhlasil jsem. Po příjezdu na tratě na Šerlichu nás čekal velký šok. Vyvalily jsme bulvy na metr prašanu. Věc za poslední dvě zimy nevídaná. Projeli jsme si tratě, vyzkoušeli mázu, dobyli dvakrát vrchol Velké Deštné (1115 m n.m.), ztratili se ve vánici a zkonstatovali, že tratě jsou fakt dost těžké, kam se hrabe naše rovinatá Jizerka.



Spaní jsme měli zajištěné v Kostelci (asi 40 min od startu) u našeho kamaráda Staženého nejen z Vasáku (Tomáš Krejsa). Nemůžu zapomenout zmínit jeho sousedy z patra, kterými jsou pan Zajíc, pan Sršeň a pan Kouhout, takže jsme nelenili a cedulku na dveřích Krejsa jsme přelepili cedulkou pan Žralok. Po krátké finální úpravě lyží jsme vyrazili na večeři do Prahy (jsme neskutečně bohatí a nevadí nám cestovat). Tato malebná restaurace pod hradem Podštejn je jen 5 km od Kostelce a tak jako nekuřácká byla před závody ideální. MKI (Mladá, Krásná, Inteligentní) dívka nás s úsměvem na líci bravurně obsluhovala i přes mé neustálé nabídky k sňatku, díky čemuž jsme si mohli dopřát česnečku, těstoviny s kuřecím masem a na závěr palačinky. Při placení jsem byl nemile překvapen, neboť jsem to měl o 100 Kč dražší, než ostatní. Inu zeptal jsem: "jak je to možné ?" a to krásné ultralightové stvoření mi suše odpovědělo: "Za kecy!", tak jsem teda bez mrknutí oka zaplatil a jeli jsme chrápat.

Ráno hned po probuzení jsem věděl, že je to se mnou špatný. Už v noci sem se moc nevyspal a neustále se budil zpocený (to asi strachy z Fandy, pač jsem ho viděl večer bez trika a je to fakt hrana). Hlava mě třeštila, tepy sem měl 74 místo mých obvyklých klidových 43 za minutu a tak sem volal Plizimu, že se nemá přihlašovat, že mu dám své číslo, neboť v tomto stavu nemohu startovat. Jenže po příjezdu na start se mi udělalo trochu líp, navíc bylo krásně, modro, panorámata, prašan a krásně připravené stopy, takže mi bylo hrozně líto zůstat jen stát v cíli s foťákem a klobásou v ruce. Na druhou stranu jsme věděl, že jsem nemocný a mam 3 týdny před Vasákem. Řešením pro mě bylo přihlášení na poloviční závod (1 kolo-20 km) s tím, že pojedu jenom volně, abych si projel trať a moc se nezadýchal.



Namazat se nám podařilo bravurně a to navíc s klidem a takovým předstihem, že jsme přemýšleli, co budeme do startu dělat. Nejprve vyrazili na trať veterání, hned po nich kluci na hlavní závod. S desetiminutovým zpožděním jsme vystartovali i my, pár slaboučkejch, co neujedou 40 km, a početná skupina více i méně hezkých dam oděných do elastických oblečků různých barev. Start jsem rozjel, jak je mým dobrým zvykem, co nejrychleji. Díky tomu jsem byl na prvním i druhém kopci první. Pak jsem si vzpoměl, že vlastně nesmím jet rychle, že dnes nezávodím a nesmím se ani trochu zadýchat, tak jsem zvolnil, nechal těch pět, co se mě drželo, jet dopředu a pokračoval kochacím tempem směr cíl. Cestou byly opravdu moc krásné výhledy, ať už na krásy přírody, tak i krásky z okolí, navíc byly skoro pořád tři tvrdé stopy a sluníčko, které skoro už i opalovalo. V jednom z nekonečných stoupání mě ještě dojel jakýsi dorostenec z Polabí, jenž následně ve sjezdu doplatil na svoji podvýživu a tak se chca nechca musel smířit s pohledem na rychle se mu vzdalujícího mamuta držícího v ruce "piňa koládu". No a protože už se jednalo o sjezd závěrečný, proťal jsem cílovou pásku neuvěřitelnou rychlostí na konečném šestém místě. Volejte sláva. Na to, že jsem nemohl jet, docela dobrý. Definitivní tečku za závodem udělala teda až moje záda, která se rozhodla ozkoušet přitažlivost zemskou a tak sem na ně bravurně přistál při pokusu o efektní zatočení telemarkem asi z dvanáctimetrové výšky přímo před modelky podávající v cíli čaj. Inu, machrovat se zatím stále nevyplácí. Kopnul sem do sebe panáka horkého čajíčku, oblékl se a vyrazil znovu na trať povzbudit a vyfotit kluky v druhém kole. První dle očekávání přijel favorit závodu Radek Šretr. Pak se ale teprve děly věci. Kousek za ním, s minimální ztrátou se přiřítil obávaný rambo atlet Fanda, který svým osmým místem konečně vstoupil mezi lyžaře. Upřímě řečeno, gratuluju. Plizi dorazil 10. Aleš 30. a Staženej uplně ruplej 134. Možná to bude znít divně, ale strašně sem to klukům záviděl, že mohli jet dvě kola. Tak krásný závod to byl. Pořadatelé díky.



Po převlíknutí, rozebrání závodních pocitů a výborném gulášku dole v Deštném v Orlických horách jsme vyrazili domů. Kudy a jak nevím, pač jsem to celý prospal. Nemoc jsem bohužel ani polovičním závodem neodvrátil a do středy střídal zimnici s pocením. Ještě že existují ty víly, potvůrky jedny krásný, zase mě z toho holky dostaly. Jo holt, když i doktor radí, že nejlepší je se vypotit na cizím tělě, tak se to musí vyzkoušet. A pozor, ono to vážně funguje!!! Důkaz? Ve čtvrtek jsem už byl zase na lyžích, sice krátce, ale byl, takže se můžete těšit na průběžné zpravodajství z Vasova běhu. Chystáme pro vás popis tréninku a stravování, zážitky z cesty a hlavně pak reportáž ze samotného závodu. Skol Mařena