Humanita, aneb tradiční loučení s běžkařskou sezonou
Autor: Marek Pazderský <m.pazdera(at)centrum.cz>, Téma: Zprávy, Vydáno dne: 03. 04. 2008
Jako
každý rok se poslední víkend v březnu konají v Krkonoších
akademické běžkařské závody pod záštitou Humanity, kdy je na programu
sobotní individuelní závod (5-10 km klasicky), večer slavnostní bál
v převlecích (letos ve španělských rytmech) s vyhlášením
výsledků a v neděli tradiční smíšené štafety kluk-holka-kluk
(10-5-10 km). Je potřeba dodat, že důraz není tentokrát kladen na
kvalitu startovního pole, nýbrž na jeho kvantitu a celkové společenské
pojetí slunného víkendu. Kdo alespoň jednou nezažil, nikdy nepochopí,
kdo alespoň jednou zažil, do smrti nezapomene. Díky krásnému počasí
(vedro jako sviňa), perfektně připraveným tratím na Mísečkách (akorát
to mohlo jet trochu víc), skvělé muzice a účasti zhruba 150 závodníků a
závodnic patřil tento víkend k těm nejpovedenějším v letošní
zimě.
Po Vasáku už jsem si chtěl najet jen 100 pohodových kilometrů, abych měl letos 2000, ale Plizi (Jirka Pliska) mě překecal, že jim prej musím pomoct v pivní štafetě (v tom sem fakt dobrej – 3,8 s) a tak sem v sobotu vyrazil s mecenášem všech akademických závodů Radimem Antošem (skutečná legenda) do Krkonoš. Cestou jsme ještě přibrali Zbyňu (Zbyněk Valoušek) a Bombisku (Zuzka Tryznová). Pták (Honza Kolaja) dorazil z vysokohorského soustředění na Slovensku i s Adélou (ta co ještě nevečeřela) a Véna (Václav Hornych) jako již tradičně přijel na kole. Večer za námi dorazil ještě Mikušák (Martin Mikuš), abych měl s kym jet štafetu. Tvrdé jádro vlajkonošů pak představoval mírumilovný Lahváč (Lukáš Havlín) s drsnou Terkou (Tereza již brzy Havlínová). Plizi z důvodů vážné nemoci (nadměrná kudrnatost ovčí vlny) nemohl jet a tak mi alespoň půjčil věci na bruslení, neboť já jsem vyhlášený klasik a věci na bruslení sem už dávno prodal. Celá výměna vypadala asi takhle, Plizi mi podával lyže a řekl: „máš tam molybden od Toka a HF BD 10 od Swixu“, já no to: „ty jo, dík, to seš fakt kámoš, tos nemusel“ a on zase: „sem si je dělal pro sebe no“ a tak jsme se smáli až do Jilemnice.
Na horní parkoviště jsme se dostali i přes zákaz vjezdu a potutelně se tak smáli těm, co museli šlapat pěšky. Máza byla poměrně jednoduchá, blanka modrého klistru Rode, přesto pak mix klistrů od Rode v poměru 2:1 červený speciál a multigrade (holkám trochu větší šichta). Ve stopě se střídal rozteklý buchtovitý sníh se zmrzlým firnem a každých pět minut do toho na minutu začalo sněžit, jinak slunce jak na Sahaře. Zuzka se bravurně zhostila klasiky (i když bude asi potřebovat masáž třísel) a se stálým úsměvem na líci si doklouzala pro šesté místo. U nás vyhrál Zbyňa, který nakonec jel na mikráč (nikdo jsme nechápali, jak to může na tom mokrym sněhu fungovat). Mě se po třech týdnech ležení (na tom) moc nedařilo a tak sem byl až sedmej (vědět, že je Zuzka šestá, tak bych teda zrychlil). No, řeknu vám, zlatý poklidný stoupání na Rozmezí, to pro mě teď už není žádný kopec, neboť ty kolmý stěny, který někdo přede mě postavil na Mísečkách, byly tak na dva cepíny a ostrý mačky (chtěl sem vrtat i dva šrouby). Skoro sem přemýšlel, že se budu muset přihlásit do školy běžeckého lyžování (Nyč samozřejmě), aby mě naučili zase běhat stromeček. Další co mě pobavilo, byla skutečnost, že mi krátce po startu zbývalo do cíle už jen 9 km, na to fakt nejsem zvyklej, naposled se mi to stalo až po 4 hodinách jízdy a tak to dopadlo, jak to dopadlo. Na takový sprinty jsem už holt asi starej. V cíli jsme oslavili naše úspěchy se Zbyňou klobásou (grilovanou) a pívem (studeným), se Zuzkou pak svařákem (teplým) a hurá do Jilemnice na candrbál.
Nejdřív jsme teda museli pořešit ubytování, neboť nás na čtyři postele bylo čtrnáct (to je fakt dost), ale díky silné diplomacii (Radim si prej musel večer něco odpracovat) jsme měli nakonec dokonce o jednu navíc. Pak rychle sprcha, ustrojit do španělských oblečků, namalovat chlupy na hruď a mohlo se jet do Roztoků, kde začátek oslav nastartovalo sledování hokeje, kdy tygři (srdce bílého tygra bije pro tebe) ještě drtili sešívaný (sláviéééé, hovno jéééé). Pilo se docela hodně (hlavně pívo a zelená), tancovalo jako o život (někdo i na stole, viď Zuzko), vyhlašovali výsledky (jenž Mikušák narušoval zvedáním sukní starším dámám) a zase se pilo (hlavně pívo a zelená). Zkrátka jsme ladili formu na hlavní program víkendu, pivní štafetu, kterou jsme absolvovali v následujícím složení. Začínal s odhalenou španělsky chlupatou hrudí Mařena (uměl jsem to za mlada rychlejc), druhej šel na řadu Mikušák (nemohl jsem se soustředit, pač vedle mě seděla slečna bez trika se strašně velkejma poprsím), třetí Zuzka to vypila zase nejrychleji (na mě kluci nemáte), Véna se snažil držet krok (zvolil sem špatnej převod) a tak Lahváč (pil jsem to ale z půllitru) dopil naší štafetu k obhajobě čtvrtého místa z loňska (počkejte příště).
Cestu domů autobusem zpestřily mocné chorály typu Vysoký jalovec, Čtyři lišky v jedný díře a Když má milá cestovala do Tater, což pro některé spolucestující znamenalo větší zážitek, než samotné přijetí na vysokou školu. Bohužel se v buse našli i dva zcela dezorientovaní jedinci, kteří narušovali noční klid a veřejný pořádek, pač se nemohli smířit s tím, že na ně nezbylo místo k sezení a tak si vlezli do sítěk na odkládání věcí zavěšených pod stropem a od suď na spolucestující pokřikovali nestoudná hesla a sváděli je ke hříšným činnostem. Jeden z nich, zřejmě již od mládí citově silně narušený jedinec zjevem a váhou podobný mamutovi, se v síťce natolik mrskal, že se mu při přejíždění železničního přejezdu povedlo propadnout (Mařena: „to je blbost, to bych si pamatoval“) a zavalit tak pod ním sedící sortu vysokoškoláků. To druhý z nich, marně celý večer lovící všechny alespoň trochu kočičky, si nevšiml, že mu k síťce někdo přivázal tkaničky (já Tě viděl Zizi) a tak při pokusu vystoupit, zůstal viset za nohy od stropu hlavou dolů a koukal holkám do výstřihů (Mikušák: „příště to zopakujem). Nakonec jako jedinní ze všech ski klubů, jsme jen my (Veselý výlet) vyrazili ještě do továrny, kde opět přišla na řadu zelená a pívo a nekonečné hodiny tanečků (tu Zuzku snad nejde utancovat). Mikušák neustále lezl na pódium, kde byly dvě sriptérky, Véna mu pomáhal, Terka byla nasraná a Lahváč se mnou seděl na baru, jen ta naše Zuzka nám bloudila po lokále a ne a ne poznat, kde že je to nejlepší. No nakonec jsme to úspěšně o půl šestý ráno zakončili a cestou přes Vítkov (ještě že už zavřeli) jsme zamířili do postýlky.
Brzy ráno (kolem desáté) nás probudil Radim, řekl, že máme hodinu na to, dát se dohromady a taky nám poděkoval za reprezentaci školy. Zatáčky na Mísečky nebyly úplně košér, ale snídaně zatím zůstala na místě. Ostré jarní slunce sice přineslo krásné teplíčko, jenže taky brutálně pomalou trať a navíc taky trochu sušáček a bolest hlavičky. Mikušák to famózně rozjel, zanechal za sebou všechny večerní tanečníky a předával na 13 místě naší největší hvězdě. V cíli svého úseku už sice neudržel obsah svého žaludku vevnitř, ale co není na trati se nepočítá a tak je potřeba ho za podaný výkon mimořádně pochválit. Zuzka nám konečně letos nebloudila a pač je ještě navíc hrozně dobrá, tak posunula naší štafetu na neuvěřitelnou osmou pozici. Při předávce sem se naposled smál, pak už mi jen tuhly rysy. Po pěti letech jsem bruslil. Pravda, úplně jsem to nezapomněl, ale řeknu vám, bolej z toho nohy jako sviňa, navíc technika špatná, plíce taky a mě samotnýmu nebylo nějak dobře a tak sem při průjezdu do druhého kola marně přemlouval diváky, ať to někdo dojede za mě. Nakonec jsem s vypětím všech sil uhájil desátou pozici a mohl si tak dopřát vítězný taneček. Uhájili jsme top ten. Hurá, hurá, hurá. Cestou domu jsme už každý jen slintali na okýnko a těšili se domů do postýlky. Byl to náročný, ale moc krásný víkend plný srandy a hlavně taky toho lyžování, takže možná příští sezonu zase skol Mařena.
